V lednu 2018 podala skupina poslanců v čele s Mgr. Václavem Klausem mladším návrh novely školského zákona. To, zda předložený návrh splňuje všechny potřebné informace a formální náležitosti, nechť posoudí vláda, které je tento návrh nyní předložen. Na tomto místě bych se však rád vyjádřil k zamýšlenému obsahu tohoto návrhu, kterým je zrušení povinné předškolní docházky pro děti od pátého roku věku a zrušení povinnosti přijímat do předškolního vzdělávání děti již od 2 let věku. S názory Mgr. Václava Klause mladšího jakožto názory odborníka na problematiku školství v převážné míře souhlasím, avšak pro jejich potvrzení jsem se setkal i s těmi, kteří do této problematiky mohou vnést ten nejkvalifikovanější pohled, a to jsou právě učitelky v mateřských školách.
Povinná předškolní docházka pro děti od pátého roku věku
Děti, které v daném školním roce dovrší 6 let svého věku, tedy takzvaní předškoláci, jsou do mateřských škol již řadu let přijímány přednostně, a to vzhledem k nastavení kriterií pro přijímání do mateřské školy. Na rozdíl od ostatních, rodiče těchto dětí neplatí úhradu za vzdělávání, tzv. školné, platí pouze stravu. Do školky v důsledku toho chodí naprostá většina předškolních dětí. Od září roku 2017 došlo k zavedení povinné školní docházky pro předškoláky. Cílem mělo být donutit rodiče, kteří předškoláky do školky nepřihlásili, k tomu, aby své děti alespoň v posledním roce do školky dali.
Školkám, tedy vždy tzv. spádové školce, a také obcím tím přibyla značná administrativa, která zčásti zahrnuje téměř detektivní pátrání po tom, zda všechny děti příslušného věku jsou zapsány v některém předškolním zařízení.
S povinnou docházkou bylo nutné zavést povinnost rodičů omlouvat nepřítomnost dítěte (tak, jak to známe ze základních škol), nicméně pravidla pro toto omlouvání centrálně nastavena nebyla, a tak se s tím každá mateřská škola musela vyrovnat sama, v důsledku čehož jsou podmínky pro omlouvání dětí v různých školkách různé. Některé školky požadují omluvenku od lékaře pro omluvení nepřítomnosti delší stanoveného počtu dní, avšak někteří lékaři údajně odmítají taková potvrzení vydat s odkazem na to, že to není jejich zákonná povinnost. Školkám tedy v této fázi přibyla administrativa spojená s evidencí omluv a případným hlášením neomluvených dětí na OSPOD.
Právní úprava však zároveň umožňuje rodičům, kteří dítě nechtějí do školky přes zavedení povinné předškolní docházky umisťovat, aby oznámilo spádové mateřské škole, že budou své dítě vzdělávat individuálně. V takovém případě je potom dítě podrobeno přezkoušení, pro které však opět neexistují stanovená pravidla, a je tedy na konkrétní školce, příp. učitelce, jak k tomuto přistoupí. Důležitým faktem ovšem je, že pro děti, které jsou vzdělávány doma, musí být ve školce drženo místo (je tedy zapsáno jako docházející), a to pro případ, že dojde k naplnění podmínek pro ukončení individuálního vzdělávání. V takovém případě by mělo následující den nastoupit k řádné docházce. Mateřským školám tedy opět přibyla administrativa související s evidencí doma vzdělávaných dětí a s jejich přezkušováním. Doma vzdělávané děti, které do školky nechodí, navíc zabírají místo jiným dětem, které potom nemohou být do školky přijaty, přestože jejich rodiče o to zájem mají.
Výsledkem takto zavedené povinné předškolní docházky je tedy značný nárůst administrativy pro mateřské školy, která z velké části dopadá právě na učitelky, jejichž hlavní náplní práce by ale mělo být děti vzdělávat, přitom rodiče, kteří děti do mateřské školy vodit nechtějí, mohou využít možnosti blíže neupraveného domácího vzdělávání, avšak na místa těchto dětí není možné přijmout dítě rodičů, kteří by o docházku svého dítěte v mateřské školce stáli. Rodiče ostatních předškoláků jsou potom nuceni absenci svého dítěte omlouvat.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy zrušení zavedeného povinného roku předškolní docházky podporuji.
Povinné přijímání dětí již od 2 let věku k docházce v mateřské škole.
Povinné přijímání dětí, které dovršily 2 let věku (tedy dětí o rok mladších, než je tomu nyní), k docházce do mateřské školy, je záležitostí, která rovněž zkomplikuje provoz mateřských škol.
V dřívější době byly do mateřských škol přijímány děti, které dovršily 3 let věku. Mladší děti, u nichž bylo třeba zajistit, aby se o ně měl během dne kdo postarat, například z důvodu zaměstnání rodičů, navštěvovaly speciální zdravotnické zařízení – jesle. Tato hranice tří let věku má svoje odůvodnění ve fyzickém i psychickém vývoji dítěte. Děti mladší tří let mají zcela jiné potřeby a možnosti, než děti, starší tří let.
Mateřské školy jsou zařízení vzdělávací a jejich prioritním úkolem je děti vzdělávat. Dvouleté děti však nemají ještě potřebu být vzdělávány, tyto děti mají být opečovávány a vychovávány. V mateřské škole platí určitý denní rytmus a režim, který průměrné dvouleté dítě není schopno přijmout, takto malé děti nejsou schopny spolupracovat, mnohdy nejsou soběstačné v sebeobsluze (převlékání, užívání toalety). Aktivity, které starší děti vykonávají, je nezaujmou, nerozumí jim, nebaví je, a tedy starší děti ruší, v horším případě jim ubližují (házení hraček, apod.). V případě, že je těchto dětí ve třídě omezený počet (1-2), lze namítnout, že pro tyto děti je možné využít chůvu. Tato námitka je však platná pouze v omezeném rozsahu. I dítě s chůvou bude v nějakém rozsahu ostatní děti rušit. Navíc samotná přítomnost chůvy, stejně jako asistentů pedagoga, přirozeně konkuruje roli učitelky jako toho, kdo kolektiv řídí. Největším problémem však je, pokud není chůva přítomna (z důvodu pracovní neschopnosti, péče o své vlastní nemocné dítě, apod.), v takovém případě není možné nechat malé dítě rodičům doma, tedy povinnost péče o toto dítě, příp. děti je přenesena na učitelku. Ta se potom nemůže plně věnovat ostatním dětem, tedy v samotném důsledku musí nutně dojít k zhoršení vzdělávání poskytovaného starším dětem.
Další otázkou, nepříliš často veřejně diskutovanou, je snižující se motivace učitelek mateřských škol své zaměstnání vykonávat. Učitelky v mateřských školách studovaly předškolní vzdělávání dětí, nejčastěji právě proto, že chtěly vzdělávat předškolní děti. Tato náplň práce však prochází postupem času řadou proměn, které vyžadují stále větší časovou dotaci učitelek pro plnění administrativních úkolů, učitelky se nyní musejí vypořádat s dětmi zařazenými do docházky v rámci inkluze, což je, zvláště u mentálně postižených dětí, velice psychicky náročné, množí se počet dětí cizinců, se kterými je obtížnější komunikace. Zasažení denního režimu mateřských škol docházkou dvouletých dětí, u které lze předpokládat, že od září roku 2020, kdy má příslušná úprava vstoupit v platnost, bude početná, znamená pro řadu učitelek tu pověstnou poslední kapku, která bude znamenat ukončení jejich práce učitelky. Již v dnešní době se školky potýkají s nedostatkem kvalifikovaných učitelek. Obdobně, jako v případě praktických lékařů, i učitelky v mateřských školách jsou z velké části ženy v důchodovém věku. Přísun nových sil do mateřských škol je velice obtížný, absolventky středních pedagogických škol do praxe nenastupují, a pokud nastoupí, často nevydrží práci vykonávat dlouho a odcházejí. Toto je další problém, který bude nutné výhledově řešit, nicméně řešení této problematiky by již přesahovalo rámec tohoto příspěvku.
Málo zdůrazňovaným, ale rovněž závažným problémem, je materiální vybavení mateřských škol. Vybavení mateřských škol je certifikováno pro děti od 3 let věku. Jedná se zejména o venkovní prvky – houpačky, prolézačky, klouzačky. Nicméně i vybavení uvnitř mateřských škol je určeno primárně dětem starším 3 let, ať se jedná o hračky nebo např. sanitu v koupelnách. V případě, že dojde ke zranění dítěte mladšího 3 let na zahradě školy při užívání prvků certifikovaných pro děti starší tří let, nebude mateřská škola moci uplatnit žádný nárok vůči výrobci takového prvku. Vybavení školek stojí zřizovatele nemalé finanční částky, potřebám dvouletých dětí však nemusí toto vybavení odpovídat a často jim neodpovídá.
Z výše uvedeného jednoznačně plyne, že pro péči o dvouleté (a případně i mladší) děti, by měla být zřízena speciální zařízení, kde bude prostředí, ale i personální obsazení, odpovídat dětem tohoto věku. V dnešní době funguje řada soukromých mateřských škol, kde je možné péči o mladší děti zajistit, stejně jako soukromé jesle. V rámci diskuze nad tímto problémem se nyní častěji než dříve ozývají názory, že důvodem pro snížení hranice pro přijímání dětí do mateřských škol o rok bylo pomoci matkám samoživitelkám, které si docházku dítěte do těchto soukromých zařízení nemohou dovolit. Pokud tady skutečně existuje takováto společensky žádoucí objednávka, potom je dle mého názoru třeba tento problém řešit zřízením specializovaných zařízení z veřejných zdrojů, jakými byly v úvodu zmiňované jesle. Není však možné ani vhodné tento problém přesunout na mateřské školy, které byly zřízeny za účelem vzdělávání. Je třeba si uvědomit, že konečným výsledkem je, kromě výše popsaných problémů, zejména doručení méně kvalitní služby – vzdělání těm, pro které jsou školky zřízeny primárně, tedy dětem starším tří let.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy zastávám názor, že zákonná úprava obsažená v zákoně č. 178/2016 Sb. zavazující mateřské školy přijímat k docházce děti ve věku již od dvou let, jejíž účinnost je naplánována na 1.9.2020, by měla být zrušena. Pokud dospějeme po provedení potřebných analýz k závěru, že garance možnosti umisťovat děti mladší tří let mimo rodinu je žádoucí a potřebná, potom se domnívám, že je třeba hledat možnosti, jak tyto děti umístit do specializovaných zařízení jeslového typu, která budou odpovídat jejich potřebám a nebudou znamenat zhoršení úrovně doposud poskytovaných vzdělávacích služeb dětem starším.
Milan Pour